Te Deum je hymnou Nejsv.Trojice a je součástí bohoslužby. Pro svoji slavnostní náladu bývá vnímáno jako děkovný zpěv a je typickou součástí obřadů konce roku.

U příležitosti konce starého a začátku nového století (milénia) nemohla tedy než být vybrána právě tato skladba.V období povrchního a často rétorického přístupu k svátkům bychom si vedle radosti měli připomenout, že uvědomování si omylů minulosti nám dává naději do budoucna.

Na těchto základech bylo postaveno libreto, kde se vedle tradičního textu objevují i texty některých „laických“ autorů : verše plné spirituality, mravního napětí, a hrdého vzpírání se těžkému životnímu údělu.

Významná účast sardinských básníků zdůrazňuje originalitu projektu : Jazz Te Deum se zrodilo na Sardinii a vyrůstá z její kultury. Ta je přítomna i v hudbě, kde skladatelé použili prvky typické pro její lidovou hudbu.

Možná bude vhodnější mluvit o partiturách: přestože spojeny textem a několika společnými takty, práce tří skladatelů tří různých generací a odlišných kulturních základů musí mít poněkud heterogenní výsledek. Ale právě v konfrontaci je smysl tohoto díla. Konfrontace mezi laickou a náboženskou kulturou, mezi autory různých období na stejná témata, mezi skladateli , kteří pozorují a tvoří odlišnými způsoby.

Jazzový jazyk je v tomto smyslu ideální, hudba ve své přirozenosti obsažná a eklektická, proměňující se ve formách a stylech, schopna vstřebávat ty nejrůznější zkušenosti: africká polyrytmika a evropská polyfonie, etnický zpěv a skupinová hudba, písnička a nejsmělejší pokusy kultivované hudby.

Experimentální povaha tohoto jedinečného díla má málo podobných předchůdců.

Program je doplněn dalším absolutně premiérovým kusem: „Sacred Concert“, který složil Giorgio Gaslini, při příležitosti jubilea pro polyfonický sbor S. Cecílie a Jazzový Orchestr Sardínie. Je to ideální pocta podobným skladbám Duka Ellingtona a tvoří osobní a pohnuté svědectví víry jedné velké osobnosti soudobého jazzu.